Duha barvy karamelu - 1. kapitola

NEJSI NIC!


„Slyšel jsem, že na léto nakonec opravdu odjíždíš,“ poznal s úšklebkem Jakub den před tím, než jsem měla odcestovat.

„Jsi vážně všímavý,“ odfrkla jsem tiše. Nepotřebovala jsem slyšet jeho připomínky zrovna teď. On málokdo zjistí po týdnu, že jeho sourozenec odjíždí na celé prázdniny někam do tramtárie. Hlavně když z toho má celá rodina druhé vánoce a moc ráda se tím baví. Lepší zábavu si ani nedokážu představit, jen co je pravda, zbavili se holky na celé dva měsíce a navíc ji poslali do hor, které nesnáší.

„Ale no tak, nepruď.“ Vyhrkl dřív, než má mysl stihla vymyslet nějakou další jízlivou poznámku. „Buď ráda, že budeš na vzduchu. Za poslední rok jsi se téměř nehnula z domu, alespoň tam tě donutí.“

„Nechceš mi dát pokoj?“ Skřípala jsem zuby a litovala, že jsem do vínku nedostala trpělivost vůči mé rodině. Mezi ostatními jsem dokázala čekat a snášet věci jakkoliv dlouho, tady to nešlo.

„Uhodla jsi. Máš ho dost velký a ještě bych ti měl dávat svůj?“


„Neber mě za slovo,“ štěkla jsem. To ho ale rozhodně nedonutilo se stáhnout. Pouze to přilákalo pozornost mé mámy, která netoužila snad po ničem jiném, než mě před bratrem shodit co nejníže.

„Myslím, že by jsi k němu mohla mít trochu úcty,“ vyprskla. „Aby jsi věděla, toto, co máš je jenom díky němu. Přiznejme si to, bez nás nejsi nic. Teď už ne. I když si to neuvědomuješ. Do Rakouska jedeš pouze pro tvé vlastní dobro. Ne, že bychom si začali dělat naděje a ty se k Jakubovi a nám začneš chovat slušně, ale zázraky se dějí... Občas,“ dodala kousavě. Poté se pouze otočila a vytlačila svého syna z pokoje.

Otočila jsem se k oknu a zadívala se do noční Prahy. Její slova mě tížily nesnesitelně. Nejsi nic... Moje slzné kanálky pomalu začali vykonávat svou práci a oči mi zvlhly a ztěžkly zároveň. Někde uvnitř jsem věděla, že má pravdu, pouze jsem se to snažila celý rok potlačovat.  

Přivřela jsem víčka k sobě a následně zase otevřela. Téměř okamžitě se mi vybavila tvář Kuby. Jeho světle hnědé vlasy vždy upravené do ležérního účesu kontrastovaly s jeho opáleným a na pohled hezkým obličejem. Díky svým velkým světlým očím okouzlil nespočet dívek a doslova sladký úsměv na mě byl stejným lákadlem jako lízátko na vosy. Na jeho žádanosti rozhodně neubírala ani téměř dokonalá sportovní postava. Musela jsem přiznat, to on tady byl ztělesnění dokonalosti, kterou si mnoho rodičů vysnilo. Další obrovské plus byl jeho talent pro housle. Jezdil po soutěžích a málokdy se stalo, že by domů dorazil s prázdnou. Samozřejmě to mě – jakožto stagnujícímu člověku – dával jednoznačně vyžrat. Ale to vlastně všichni.

Automaticky jsem se přesunula k velkému nástěnném zrcadlu vedle postele a potlačila zklamání. Tak jako vždy. Pohled na mé asymetrické tělo mě dokázal opět dokonale odzbrojit. Slečna v obraze měla zplihlé dlouhé vlasy, které se jí líně pohupovali kolem kulatého obličeje. Tmavé kruhy pod očima by jeden viděl na metry daleko a rty svěšené do mírného šklebu se staly všední věcí. Sáhla si pravou rukou na druhé rameno, jako by doufala, že se jí druhá paže z nenadání objeví. Dělala to tak vždy, ovšem bez úspěchu.

Oči se mi znovu zaplavili slzami. Ano, byla jsem zrůda, tak jak mi kdysi řekl otec. Už nikdy nebudu normální. V jednu sekundu jsem definitivně pohřbila své naděje, že bych vzhledem mohla jednou komukoliv konkurovat. Už nikdy nebudu moct být jako ostatní, nebudu moct dělat stejné věci a vždy se na mě budou dívat jako na něco podřadného. Tak, jako to dělali už celý rok. Dlouhých krátkých tři sta šedesát pět dnů od nehody, která mi navždy změnila život.

Mohla jsem si namlouvat co jsem chtěla, ale odjezd se blížil. Proto jsem popadla cestovní tašku a začala tam strkat nejdůležitější věci pro přežití.

***

Vystoupila jsem ze staršího autobusu někde, kde se to jmenovalo Ebene Reichenau, pokud jsem si název pamatovala dobře a doufala, že jsem zastávky počítala opravdu správně. Rozhlédla jsem se kolem sebe a jen tak tak v sobě usměrňovala vlnu vzteku na otce i na toto místo. Už od doby, co si tuto oblast oblíbil Jakub jsem se raději zdržovala v rovinách a minulý rok mě v tom pouze utvrdil.

Zběsile jsem mávala hlavou a snažila se sama sebe přesvědčit, že jsem na správném místě. Můj názor utvrdil až menší obecní úřad, který stál kousek od místa, kde jsou stála.

„Fajn, místo by bylo,“ zamumlala jsem si pod nos. Vytáhla jsem zmuchlanou mapku vesnice a snažila se zorientovat. Marně. Měla jsem tam sice zaznačený statek, nebo co to bylo za budovu, kde jsem měla ty dva měsíce bydlet. Bohužel velká chyba byla, že jsem si v mapě zrušila poznámky a neoznačila ani pořádně stanici, kde jsem vysedla. V plánku byl jeden dům vedle druhého a já byla opravdu v koncích. Zkontrolovala jsem svou cestovní tašku a porozhlédla se kolem.

Jakmile jsem se rozešla k nejbližšímu člověku a chtěla škemrat o pomoc, ozval se něčí hlas z druhé strany: „Patricie Kren...“ na papírek, kde měl údajně napsané mé jméno se díval s pozvednutým obočím. Před minutou jsem se mohla sebrat a odjet. Někam pryč. Teď jsem to už měla spočítané.

„Krenželoková,“ doplnila jsem své příjmení a neubránila se pošklebku.

„Omlouvám se... Budu si muset víc nastudovat výslovnosti cizích jazyků. Mimochodem, jsem Phillippe“ zamumlal plynulou němčinou a konečně ke mně zvedl oči. Na moment ztuhl ve svém pohybu a jeho oči mu zůstali viset na rameni, ze kterého nevycházela další část ruky.

„Počítám, že to táta zmínil, když už mi prokázal tu milost a přihlásil mě sem,“ odfrkla jsem potichu. Uslyšel to – možná proto jsem se rozhodla co nejdřív zamaskovat chyby. „Mohla bych se zeptat? Jak se dostanu sem?“ Prst jsem zabodla přímo do velké budovy na okraji vesnice.

„Pěšky těžko. Je to celkem daleko a navíc je zbytečné tahat se tady s bágly. Poslali mě sem, asi věděli, jaký budeš mít problém,“ uchechtl se a já neslyšně zavrčela. „Tamhle stojí auto, pojď se mnou.“

Už od malička jsem byla vychována tak, že za každý nesplněný příkaz mi hrozil trest. Vzala jsem cestovní tašku přes rameno a rozešla se ke staršímu modelu něčeho, co mělo tmavě červenou barvu. Alespoň tu jsem poznala, když nic jiného.

„Dej mi to,“ natáhl ruku. „Ty už jsi se s tím dnes navláčela dost, nemám pravdu?“ Dala bych ruku do ohně za to, že mi nabídl pomoc pouze díky tomu, že jsem vypadala jinak. Lidé si moji novou podobu často spojovali s bezmocností a slabostí. Nesnášela jsem je za to.

Vehementně jsem zakroutila hlavou a odtáhla se od něj ještě dál. „Na toto ještě stačím sama.“

Cesta byla krátká a protivná. Nemluvil z nás ani jeden a napětí v autě rostlo. Občas ke mně otočil obličej, poté jej ale okamžitě stočil zpět na silnici. Nemělo to cenu. „Řekl vám to táta nebo ne?“ při slově táta se mi sevřel žaludek. Slíbila jsem si, že už ho takto nikdy neoslovím, já prostě pravého tátu ztratila. A teď toto? Hory nemají neblahý vliv na můj pocit, ale i na mou mysl. Skvěle, Patricie, dopracovala jsi to opravdu daleko. „Myslím to, že jsem tak trochu neúplná,“ dodala jsem.

„Zmínil se.“ Navázal na moji hru a la nepřátelství. Vyhovovalo mi to. Lidi jsem si k tělu přestala pouštět už dávno a výjimky jsem opravdu dělat nechtěla. Navíc ne u těch, kteří dávali jasně najevo, že se jim holka bez ruky prostě nelíbí.

„A to vám nevadí? Mohli jste mít normálního člověka, který by udělal mnohem víc práce,“ zamručela jsem. Moje zvědavost se ale nechtěla vzdát. Vážně jsem chtěla vědět, proč na to kývli.

„Protože jsi člověk stejně jako všichni ostatní,“ oznámil mi prostým hlasem. „A navíc, máš hodného tatínka, dal si záležet na tom, abys měla o prázdninách možnost si vydělat. Co by za to většina holek dala?“

„Toho mého tatínka zajímá hlavně to, abych na prázdniny vypadla, nic víc, nic míň.“

„Nebuď tak přísná... Víš, že to není pravda.“ dodal a to mě vytočilo.

„Myslím si, že tady ho znám já na to, abych mohla posuzovat.“ Tep se mi zrychlil a obličej se zamračil ještě víc než obvykle. Opřela se do sedačky a snažila se nějak omluvit jeho chování. Nevěděl vůbec nic. Do tohoto neměl právo mluvit.

Auto zastavilo u – jak jsem předpokládala – poměrně velkého stavení. Jakmile jsem vylezla, popadla tašku, tak se znova ozval můj taxikář. „Pojď za mnou. Pokoj máš v patře, v klidu se vybal a v devět hodin buď přede dveřmi. Přijede brácha a vysvětlí ti všechno kolem.“




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015