Duha barvy karamelu - 2. kapitola

HORY V BOUŘI

Spadla jsem na postel jako pytel brambor a zadívala se ven. Nad mohutnými kopci jakoby mraky soutěžily, který z nich bude černější. Občas se ozval hrom a já se otřásla. Na dvůr a okolní louky sice pořád svítilo slunce, ale daly by se odpočítávat vteřiny, než se to změní. Zírala jsem na tuto krajinu až do doby, než se o okno otřely první kapky, poté se otočila zpět k pokoji, který mi byl přidělen na dlouhé dva měsíce. Všechno vybavení bylo sladěno do barvy světlého dřeva doplněno o červené a zlaté doplňky. Naproti postele stála velká almara a hned vedle ní francouzské okno s dveřmi na balkon, za kterého jsem viděla nejen část dvora, ale vlastně téměř celou vesnici. Otřásla jsem se pod tím pohledem. Nelíbil se mi a nyní už provazcovitý déšť na dojmu vůbec nepřidával. Raději jsem svůj pohled přeorientovala dál po okružní jízdě místností. V rohu našel své místo větší jídelní stůl s jednou židlí a úzkou sedačkou, jenž obepínala zdi, u které stál. Následovalo už pouze křeslo a menší botník společně s věšákem, který byl nyní schován za otevřenými dveřmi.

Jednoduchým pohybem jsem kopla velkou cestovní tašku pod postel a donutila své ztuhlé svaly alespoň trochu zapracovat a vydala se na průzkum chodby, kterou jsem ji nestihla ani pořádně prohlédnout. Tentokrát se v místnosti nacházela pouze malá kuchyňka a další dveře vedli do koupelny, která mi vyrazila dech. Byla obrovská a krásně prosvětlená. Sklo i kachličky se jenom blyštily, ručníky byly úhledně poskládány na topení ve tvaru žebříku. Velké prosklené dveře byly chráněny neprůsvitnou papírovou roletou. Když jsem jimi prošla, octla jsem se znovu na balkoně, který, zdá se, obkresloval celý obvod domu.
Mé malé království se blížilo spíše k luxusnímu apartmánu než k malinkému pokoji, který mi sliboval otec. Zaskřípala jsem zuby při vzpomínce na moji rodinu. Pouze díky nim jsem tady.

Vrátila jsem se do ložnice a zběžně mrkla na mobil. Za tři minuty devět. Paráda, odfrkla jsem, když jsem si stihla uvědomit, že čas má opět navrch a já nestíhám. Telefon jsem rychle uklidila do kapsy od jeanů, vzala to přes koupelnu, kde jsem si opláchla obličej a opravdu moc se při tom snažila zamezit kontaktu s řasami, na níž si hověla vcelku velká vrstva řasenky. Nebyla jsem typ, co by chodil zmalovaný jak porcelánová panenka, ale oči jsem vždy zvýraznila alespoň malinko. Líbilo se mi to a navíc to byla jedna z mála věcí, které jsem na svém obličeji svedla perfektně i bez druhé ruky.

Hbitě jsem zamkla a klíček schovala k mobilu. Překvapilo mě, že schody začínaly téměř hned za dveřmi. Otočila jsem se, ale žádné další dveře zde nebyly. Takže mám patro sama pro sebe? Tak tedy, na ubytování si opravdu stěžovat nemůžu. V půlce schodiště jsem narazila na další dveře, ty ale byly chráněny bezpečnostním zámkem a zvonkem, tudíž nebylo těžké usoudit, že zde se nachází byt majitelů.

Zarazila jsem se u východu ven. Bouřka se nezmírnila a jak to vypadalo, ani to neměla v plánu. Phillippe stál na opačné straně dvora v útrobách velké budovy. Kolem něj se tam motalo několik dívek asi v mém věku, jeden – pravděpodobně – starší kluk a asi tak pět desítek dětí. Oklepala jsem se. Neměla bych na ně ani nervy, ani náladu, uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na malé a pištící stvoření v dětských koutcích, kolem kterých jsem doma občas procházela, s nimiž nic nesvedly ani matky. Natož tak nevyučené brigádnice na táboře. Protože jako dostatečně proškolené ty holky opravdu nevypadaly.


Překvapilo mě, kdy Phillippe najednou roztáhl deštník a udělal pár kroků ke mně. Naštvaně jsem mávla rukou a zarazila ho tak. Štvalo mě, jak se ostatní chovají jenom proto, že nevypadám stejně jako oni. Pevně jsem semkla víčka a udělala první krok do šlupotáku. Poté jsem je zase otevřela a naplno se rozběhla do stodoly – poprvé jsem byla opravdu vděčná, že jsem se alespoň na ten běh po úrazu nevykašlala. I když to nebyla nějaká převratné vzdálenost, i pár sekund plného sprintu člověka vysílí.

„Proč jsi nepočkala?“ zeptal se překvapeným hlasem kluk, který mě dnes vezl na statek.

„Coby, stejně bychom tak zmokli oba,“ dodala jsem nabručeně první výmluvu, která mě napadla. Přece jen, bylo by trochu trapné hned vytahovat moji osobu do středu pozornosti.

„Jak myslíš. Příště by možná bylo dobré podávat se, jak je venku,“ mrkl a ve mně to začínalo bublat. Ano, jsem malé dítě co neví co má dělat. „Dane?“ Zavolal do útrob stavení a starší kluk se otočil a s podivnou maskou na obličeji se přesunul k nám. Než se ale stačil ozvat, otočila se ke mně jedna z těch holek.

„Ty budeš ta Pat... Pa... Padmé?“ zeptala se se zájmem a mě málem vyletěly všechny vlasy nahoru. Ne, že by to nebylo hezké jméno, ale...

„Jmenuje se Patricie, Anne,“ zazubil se Phillippe. „Ale je pravda, že toto jméno se mi líbí mnohem víc, není alespoň tak dlouhé,“ zamumlal.

„Zbláznili jste se?“ vyhrkla jsem. „Viděli jste někdy tu princeznu, senátorku nebo čím to byla v Hvězdných válkách? Byla krásná a hlavně schopná, takže by jste si to srovnání mohli odpustit!“ vyprskla jsem.

„Tak to bych řekl, že to na tebe sedí přímo perfektně,“ mrkl na mě. Ve tváři jsem mu žádnou stopu ironie nenašla. Asi byl dobrý herec, ono je to vlastně v této době docela časté.

„Takže Padmé, zní to opravdu skvěle,“ přitkla tmavovláska, která se k nám před chvíli otočila. „Těší mě, já jsem Anne, určitě se ti tady bude líbit.“ Tak to by někdo musel být čaroděj a oddělat ty kopce. Minimálně.

„Dane?“ tentokrát se k nám jmenovaný už opravdu otočil a zůstal na mě civět. „Dane, Padmé – ta, co je tady má sjednanou celoprázdninovou brigádu. Padmé, toto je Daniel, stará se tu o hladký provoz. Než se vrátí vrátí Paul, má tady téměř všechno na starosti tady ty technické záležitosti. No prostě aby to všechno klapalo.“

Nelíbil se mi, už od pohledu. Byl vysoký a postavu měl sportovního typu. Plavě hnědé delší vlasy se mu jemně vlnily pod cowbojským kloboukem. Tvářil se odměřeně. Jediný pohled mi stačil k tomu, aby mi bylo nadmíru jasné, co si o mě myslí. „Budeš dělat klasické šestihodinovky. V osm je snídaně, ve dvanáct oběd. Pak máš do dvou odpoledne pauzu a ve čtyři končíš. Jde o klasické práce, nic, co by jsi nezvládla.“ Zaměřil se pohledem na moji ruku a mě se chtělo brečet i nadávat zároveň. Jak jsem si mohla myslet, že to tady přejdou a budou mě brát, jako normální holku? Naivko! Zamumlalo moje podvědomí. „Ve čtyři končíš, můžeš si zajít do vesnice, nakoupit, projít se, prostě cokoliv. Pokud budeš mít zájem, večeře je v šest večer. Je společně s táborem, stejně jako ostatní jídla. Nikdo tě do nich ale nenutí. Jeden člověk navíc není takové zlo, takže když nestihneš, máš smůlu. Jinak, je tady spousta zvířat a to především koní.“ Ztuhla jsem. „K těm se nepřiblížíš, nemůžu na tebe dávat pozor všude, jsou to živá zvířata a občas se jim něco nelíbí a umí se bránit,“ vysvětloval mi to jako dítěti. Toužila jsem mu něco odseknout, ale nač problémy hned první den. Navíc jsem se znala moc dobře, byl nadřízený a já to věděla. Stejně bych si nic takového nedovolila.

„Dále tábor, od kterého se taky budeš držet dál. Nestojím kvůli tobě o problémy s úřady.“ Toto myslel jak? „Chápeš to? Další věci až v průběhu,“ štěkl na mě celý svůj proslov a otočil se zpět k dětem. Některé z nich ho šťastně objaly. Tak to asi nepochopím, pomyslela jsem si. Možná toho druhého, nebo Anne, ale dát své sympatie zrovna jemu? No, děti jsou zvláštní. Evidentně hodně.

„Nechceš se projít po statku?“ Phillippe.

„Je to nutné teď?“ Zeptala jsem se a až teď si uvědomila, že jsem celá mokrá a asi by mi měla být zima. A že byla pořádná. Otřásla jsem se.

„Chtěla bych vidět tebe, nádhero, jak by jsi v těch mokrých hadrech chtěl lítat po statku. Navíc tom vašem, když je velký jak to největší hospodářské zvíře!“ ryla Anne a evidentně se tím bavila. Phillippe se po ní ohnal a krátce ji zlechtal. Poté, co se smíchy přestala svíjet na prašné zemi se zvedla a vyplázla na něj jazyk. „Dávej si majzla, toto dělá skoro pořád. Obludo!“ neodpustila si na jeho účet. Jenom se ušklíbl.

„Zítra je sobota, že?“ byla to spíše řečnická otázka. „Víkendy máš volné, začínáme v pondělí, jo?“ Jeho tón byl – překvapivě – vcelku přátelský. Buď si chtěl zahrát na hodného, nebo se vytáhnout před vedoucími kolegy. Vypadalo to, že on do té slavné táborové sebranky také patří. „Teď se jdi zabydlet a pokud máš zájem, snídaně v sedm,“ houkl ještě.

„Padmé, čekej! Phille, deštník!“ poručila Anne. „Musím skočit pro pití a ty jsi už jsi mokrá dost,“ dodala na vysvětlenou. Jenom jsem pokrčila rameny a čekala, až se přidá. Teď už se mi do deště opravdu nechtělo, i když značně polevil. „Je tady opravdu krásně, navíc Rainerovi to opravdu hezky opravili. Ale to jsi viděla sama, ne?“ Kývla jsem. „V podobném duchu mají chatky i vedoucí.“

To už jsme ale byly u domu a ona se právě dobývala do zamčených dveří. Popřála jsem dobrou noc a pomalým krokem se odebrala nahoru.

„Padmé?“ Zavolala ještě. „Bude se ti tady líbit, uvidíš. Je tu skvělá parta, zapadneš!“ Ujistila mě a já si myslela něco o nepodařeném vtipu. Ale co už...



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015