Kůň, co mi ukázal svět z jiné stránky...

Plnokrevník, Bendžo, kterého jsem potkala už před pěknou řádkou let (7, 8 roků zpět?) v jedné rodinné stáji, kam jsem jezdila. Valach s ne moc známou minulostí stál ve stáji vedle tří klisen a ostatní z kroužku se mu, troufám si říct, vyhýbali obloukem. Byl protivný, kopal, kousal a lidi k sobě nepouštěl. První jsem se mu také stranila. Byla jsem malá holka a opravdu jsem neměla důvod nechat se od něho pokousat. Vesele jsem si jezdila na kobylkách, dělala pokroky a Bennyho si vůbec nevšímala. Ostatní, mnohem menší holky, s ním neměli lehké pořízení jak v sedle, tak i mimo něj a já jsem od přírody pohodář, který se jakýmkoliv problémům vyhýbá.

Po měsíci jsem se mu ale dál nemohla vyhýbat, ostatní děvčata si koně rozebrali dřív, než jsem stihla cokoliv ceknout. Tak jsem teda poprvé stála u tmavého, v bahně vyváleného a šklebivého valacha. Při čištění jsem tancovala zleva doprava, jak jsem se snažila vyhnout jeho zubům, sedlání a uždění jsem raděj nechala na starších, kteří tam vypomáhali a doufala jsem, že si to třeba někdo rozmyslí a vezme si Bendža místo mě. Bohužel. Jakmile jsem byla v sedle, držela jsem se zuby, nehty, nervózní jsem byla víc, než když mě čekaly přijímačky na gympl v páté třídě. A že jsem byla opravdu dost. Byl hrozně energetický. Hnal se dopředu a věčně jsme byli nalepení na zadku koni před námi. Otěže jsem měla extrémně krátké, kůň měl hlavu přilepenou na plecích, ale stále chvátal. Pokud kobyla před námi naklusala, on taky a zastavil se zase až o ni. A tak to šlo celou cestu. Vlastně i další měsíce, kdy jsem opravdu nevěděla, co s ním děla. Jakmile jsem sesedla na zem, byla jsem nesmírně ráda, že jsem jízdu přežila a řekla, že budu pokračovat v mém vyhýbání se jemu.




Ale ouha. Další týden jsem na něm seděla zase, poté taky a následující zrovna tak. Při čištění jsem pořád stejně poskakovala, při utahování podbřišníku jsem před jeho zuby uhýbala jak se dalo. Ale jezdila jsem ho. I když energii rozhodně neztrácel, cítila jsem se na něm mnohem jistěji než poprvé a postupem času i víc než na kobylách. Sice neuvěřitelně táhl dopředu, ale jinak byl jak na hubu, tak na pobídky neuvěřitelně jemný. Když jsme dělali dráhy v lese, s přehledem jsme všechny poráželi jak na přesnost, tak i na čas. Další věc, za kterou jsem byla hodně ráda, že si nikdy nedovolil si pode mnou vyhodit. Jak šly měsíce, začali jsme za ostatními chodit bez jakéhokoliv doprovodu a s trochou dobré vůle mezi námi občas byla i délka jednoho koně.

To ale přišlo léto a problémy. Benny byl dýchavičný a s horkem se jeho stav rapidně zhoršil. I tak ale chodil většinou pod sedlo. To už jsem já, jako nejstarší a největší, měla utrum. Chápala jsem to. Zůstávala jsem s ním maximálně na zemi. Nikdo jiný ho dobrovolně nevyčistil, ani nesedlal. A že k tomu měli dobré důvody. Léto jsem si tak odjezdila na jiných koních.

Poté ale už podzim, ochlazení a můj bobeš byl v našich termínech opravdu zase můj. Zlom přišel jednou v boxe. Na jeho ohánění jsem si už zvykla. Když mi jednou v boxe začal bezdůvodně házet hrby a potom se postavil na zadní, uvědomila jsem si, že mám právo z něho mít strach, že on mě pravděpodobně nebere jako já jeho. Když se vzepjal, nechybělo moc, aby zaútočil na mě. Poté se naštěstí uklidnil a já to odnesla pouze s obtiskem jeho kopyta na mé noze. Ten den jsem se ho poprvé opravdu bála a odmítla jsem se k němu přiblížit. Strach je svině, chtěla jsem k němu, ale nemohla jsem. Odhodlala jsem se až další týden, kdy mě doslova znovu polapil svým kouzlem. Nebylo to přesně jako dřív, ale zase jsme jezdili a snažili se.

Byla zima, jezdili jsme ve sněhu a já zažila chvíle, na které nikdy nezapomenu. Jezdili jsme ve sněhu a já se třepala zimou, na loukách plných květin, uprostřed chladného lesa, který nás uchránil před pálícím sluncem. Pomalu ale přicházelo zase léto a já cítila, že bude brzo konec. Otěže jsem si si zvykla nepřitahovat tak moch, nechala jsem ho chodit s uvolněnou hlavou, ale stále byly napnuté. Jednou, když jsem šla poslední, vedení bylo ve předu a nemohlo mě peskovat, tak jsem se úplně zahodila a už jsem si je nikdy pořádně do ruky nevzala. otěže ležely na krku a on to věděl. Mohl kdykoliv využít příležitosti a zdrhnout se mnou. Neudělal to. Ani při první takovéto vyjížďce, ani nikdy potom. Chodil ukázkově, když chtěl docválat, nechala jsem ho. Milovala jsem to já i on. Je to nepopsatelný pocit. Mé soukromé vítězství.

Bohužel, jak jsem řekla, všechno jednou končí. Před prázdninami má docházka začala pokulhávat a já se následně rozhodla přestat tuto stáj navštěvovat z důvodů, které tady nechci rozebírat. I za cenu, že tam nechám Bendža s tím, že ho pravděpodobně už nikdy neuvidím. I když jsem pořád doufala, že by se mi třeba náhodou podařilo časem ho i odkoupit - ikdyž šance byla jedna ku milionu. Mé naděje zhasly, když jsem dostala zprávu, že 28. 7. 2009 Bendžo zemřel.

Brečela jsem. Jako malá. Až zpětně jsem si uvědomila, jak jsem toho koně milovala a že už žádný jiný nebude jako on. Můj malý hubený medvídek ♥
Fotografie jsem vzala z těch, které mám uložené. Některé jsou moje, jiné ze stránek stáje a ostatní od příležitostných fotografů. Doufám, že se nebudete zlobit. Pokud je zde vaše foto, napište mi - přidám autora a popřípadě i kontakt/web.

Komentáře

  1. Zvláštní kůň a netypický vztah. Budovali jste ho dost dlouho, ty i Bendži. Byl to opravdu asi svéhlavý kůň, ale za ty měsíce (roky?)jsi mu asi taky přirostla k jeho nepokojnému srdci.
    Vidím tu velkou inspiraci pro povídku, kterou jsi napsala nedávno. Pletu se?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych řekla pravdu, tak jsem se svým životem vůbec neinspirovala, nebo alespoň ne přímo. Uvědomila jsem si to až teď, když jsi napsala :)

      Vymazat
    2. Tak možná zapracovalo podvědomí, zakutaná vzpomínka... :-)

      Vymazat
  2. To je krásný článek, až mě dojal... napsala jsi o něm moc hezky. A sama jsem při čtení vzpomínala na moje časy na ranči... Měla jsem samozřejmě ráda všechny koně, ale dvě byly mě největší oblíbenkyně - Fany a její dcera Fenda. Fany byla kliďas, vděčím jí za hodně věcí, co jsem se naučila a taky jsem s ní párkrát (ještě celkem nezkušená) vyhrála některé soutěže v našich soukromých hrách na ranči, bylo to krásné :) Ale párkrát si se mnou taky pohrála, třeba když mi hodila kozla u řeky při plavení a já spadla na ty šutry, au :D Zato Fenda... úplně jsi mi ji připomněla, když jsi popisovala Bendža. Oháněla se, šklebila, kozly házela a jednou jsem si na ní v terénu zlomila ruku, když se rozhodla, že si dá závod s jednou svojí kamarádkou. Ale i tak jsem ji měla hrozně ráda a ty chvíle, kdy měla náladu se se mnou mazlit... no super, však ty víš :))
    Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, ale padla teď na mě koňácká nostalgie :D Bendžo byl fešák, ta fotka na louce je krásná :) A je super, že poznal někoho, kdo si ho tak zamiloval a věnoval mu svůj čas, když ostatní neměli zájem ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně jsi to napsala... Váš vztah byl opravdu jedinečný, i když to bylo ze začátku o smrt. Byl to výjimečný kůň a já věřím, že na věčných pastvinách se na tebe dívá a vzpomíná na tebe jako ty na jeho!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak trochu mi to něco připomíná.. moje oddanost k Hugovi a přitom strach, ale já na něm nejezdila.. :) Ty první dny kdy jsem ho jenom obdivovala za ohradníkem a ty první dny s ním ve výběhu. Ty první dny v kruhovce. Můj strach když jsem viděla jeho kopyta ve vzduchu. Ale teď nic lepšího není, můj malý krásný valášek se chová sice jako pako, ale stejně ho mám ráda :)) Největší problémy, kdy už jsem to chtěla vzdát, nastaly na jaře kdy se pospojovali pastviny a celé semdičlenné stádo koňů v jedné ohradě. Tenkrát už jsem vážně nevěděla, co si počít, ale čas je mocný čaroděj! :) Jsem si jistá, že kdyby Bendžo nezemřel ještě hodně by jsme o vás slyšeli! :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015