Duha barvy karamelu - 3. kapitola

VÝLET

Vylezla jsem z horké sprchy a s pohledem na nástěnné hodiny jsem zanadávala. Měla bych se naučit vnímat čas realisticky, i když se mé kůže dotýkají horká kapky vody a celá koupelna je díky mýdlu provoněná belgickou čokoládou spolu s pomeranči. Rty se mi při vzpomínce zvedly do lehkého úsměvu a sliny také začaly pracovat. Okamžitě jsem si vybavila chuť piškotů s pomerančovou marmeládou, které voněli úplně stejně jako sprchový gel. S potěšením jsem zjistila, že mi opravdu ještě nějaké zásoby této lahůdky zbyly – když už jsem prošvihla snídani, tak se alespoň budu rozmazlovat. Milovala jsem je. Budu se po nich muset podívat i tady.

Slunce venku vesele tančilo na obloze, jakoby včera žádná bouřka nebyla. Dvůr už byl dokonale vysušený a táborníci tam blbli jako urvaní z řetězu. A vedoucí s nimi. Kde berou tolik elánu, to je fakt záhadou.

Hodila jsem na sebe lehké vzdušné oblečení, popadla tašku přes rameno s nejnutnějšími věcmi a pro jistotu si přes ramena přehodila lehkou mikinu. Co kdyby se počasí zase zbláznilo. Vypadla jsem ze dveří, zamkla svůj apartmánek a vydala se ven. Překvapeně jsem sebou cukla, když jsem o patro níž málem vrazila do Phillippeho. Dala bych ruku do ohně zato, že jsem ho před chvílí viděla dělat skopičiny před budovou. Tak asi ne, neměl by šanci stihnout se převléknout, usoudila jsem, když jsem si všimla jeho bílé košile a tmavších riflí. A vzít si toto mezi ně by neměl odvahu snad ani on.

„Dobré ráno,“ pozdravil s úsměvem. Žasla jsem nad jeho pozitivní náladou – včera, dnes... Uvidíme, jak si povede další dny.

„Dobré,“ utrousila jsem.

„Kam máš namířeno?“ Dobře, takže nepříjemnou odpovědí se ho nezbavím. Neměla jsem ráda lidi, kteří se opravdu moc chtěli bavit, i přes to, že já jsem neměla sebemenší zájem. „Vím, že začínáš až od pondělí, ale potřeboval bych trochu pomoct,“ začal, když jsem se neměla k odpovědi. Když jsem si byla jistá, že mě nemůže vidět, otočila jsem oči v sloup.

„To záleží na tom, o jakou pomoc se jedná.“ I když jsem si přála, abych v tu chvíli uměla vrčet, můj hlas zněl pořád stejně plaše jako když jsme se viděli včera poprvé.

„Potřeboval bych pomoct... no, s jedním výběrem. Právě jedu do Klagenfurtu, pojeď se mnou.“ Kývl směrem k autu, když jsme stáli přede dveřmi.

„Jestli k něčemu budu,“ pokrčila jsem rameny. Na jednu stranu jsem nechtěla. Neznala jsem ho, nevěděla jsem, co si můžu dovolit. Na druhou stranu jsem stejně neměla nic jiného na práci a sama jsem přesně nevěděla, co bych tady měla celou sobotu a nadcházející neděli dělat. A jak někteří říkají – risk je zisk... Možná to taky k něčemu bude.

„Jsem si jistý, že lepšího člověka jsem si vybrat nemohl,“ pousmál se. Schovala jsem si mobil do kalhot, tašku hodila na zadní sedadlo a sama se uvelebila vepředu. Netrvalo ani pět minut, než jsme byly za hranicí vesnice.

„Řekneš mi proč jedeme do toho Klag... No víš kam.“ Do pomyslného diáře jsem si zapsala nutnost naučit se alespoň města v okolí. Poprvé jsem litovala, že jsem se na ně ve škole vykašlala. Jazyk jsem ovládala dokonale, ale u faktech této země a Německa jsem se vzdala – učitelka se taky netvářila, jako by to bylo nejdůležitější téma. Každopádně bych ale teď nemusela být za blba.

„Ne,“ zamumlal s úsměvem na rtech. „Bude ti muset stačit vysvětlení, že něco potřebuju zařídit.“ Nevím, jak to dělal, ale připadala jsem si s ním jako minulý rok se starými přáteli. Bohužel tento stav chtěla udržet pouze půlka mého podvědomí. Ta dobrá se chtěla bavit, najít někoho, kdo mě bude brát takovou jaká jsem a ne se jen dívat skrz prsty. Ruku na srdce, chyběli mi lidé v mém životě, i když jsem si to nikdy doslova napřiznala. Chtěla jsem někoho, komu bych mohla svěřit svá tajemství. Ale ta druhá půlka se moc bála prohry a držela mě zkrátka na uzdě. Moc dobře si připouštěla, jak vypadal můj poslední rok a věděla, že se to může opakovat. Vlastně je to téměř jisté, bude reagovat úplně stejně hned, jak se dozví pravdu.

„A když mi to, náhodou, stačit nebude?“ Trucovitě jsem vystrčila bradu a ponořila se hlouběji do pohodlné sedačky.

„Tak máš smůlu,“ zazubil se vesele a já opět bojovala s dvěma názory svého mozku. Fajn, Patricie, je z tebe schizofrenik, zasyčela jsem jedovatě v duchu.

Podle jeho rozhodného výrazu nemělo cenu se s ním hádat. Dřív jsem většinou bývala ta tvrdohlavější já... „Když ti to udělá radost,“ zamumlala jsem a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Když už jsem tady, měla bych pár otázek, co ty na to?“ Taková menší daň, že tady vůbec sedím. A ke slovu se dostala ta část, která chtěla mluvit. Tiše jsem zaúpěla. Nezdálo se mi to jako dobrý nápad.

„Jen se ptejte, madam.“

„Jak je to s těmi tábory... Ty provozujete celé prázdniny?“ Toto mě, překvapivě, opravdu zajímalo. Od Daniela to tak včera vypadalo, ale celé dva měsíce... Vždyť to musí být sebevražda.

„Ne, děcka ve věku, které jsi viděla včera tam máme pouze asi tři čtvrtiny prázdnin.“ Pouze? „Funguje tady stálý tým vedoucích. Je to sice trochu pracné, ale člověk si zvykne velice rychle. Tuto tradici založil táta spolu s mámou, ještě když žila.“ Mé vnímání zbystřilo. Těžko říct, jestli si všiml změny v mém obličeji, ale okamžitě pokračoval dál, jakoby to byla prostá banalita. „Před třemi lety jsme to přebrali my s Danem. Holky, co nám jezdí pomáhat jsou většinou bývalé tábornice, kterým se tady zalíbilo a z části našly koníček v práci s dětmi jako my.“ Šílenci, nemohla jsem si pomoct.

„Stejně je to zajímavé... dva bratři, téměř dvouměsíční tábor. Asi bych umřela už po druhém týdnu,“ postěžovala jsem ji.

„Opravdu to není zase tak hrozné. A mimochodem, my dva nejsme bratři.“ Cože? Chovali se tak, vypadali jako příbuzní a podle všeho i žili pod jednou střechou. „Dana si naši adoptovali. Když jsem se narodil, zjistili mámě rakovinu, proto nechtěla riskovat další dítě. Na druhou stranu ale nechtěli, abych byl jedináček... Tak našli malého Dana. Jeho minulost je neznámá. Pravděpodobně ho jeho matka odložila asi v jednom roku. V dětském domově ho potom objevili naši a já měl kamaráda.“ pousmál se a mě vzal doslova vítr z plachet. „Vyrůstali jsme spolu, měli jsme se opravdu rádi, ne jako většina sourozenců. Takže máš vlastně pravdu, je to bratr. Jenom mám pocit, že on to má v životě mnohem těžší než já.“

„Já... moc se omlouvám,“ vysoukala jsem ze sebe. „Vůbec mě to nenapadlo, je mi líto, co se stalo tvojí mamince.“ Dokázala jsem myslet jen na to, jakým peklem si musel projít. Ztratit milovaného blízkého je vždy neuvěřitelně těžké.

„Nemáš se za co omlouvat. Člověku stačí, aby se přes to přenesl. S vědomím, že se stejně nic nevrátí, pokud se tím budu užírat, to jde až strašidelně rychle,“ pousmál se. „Ale dost bylo o mě. Teď ty, alespoň něco. Nezdá se, že by jsi se svou rodinou vycházela bez chybiček.“ Trefil se do černého.

„Asi to tak bude...“ usoudila jsem. „Nevím, nemám právo je posuzovat a popravdě, mám pocit, že je znám mnohem míň než tebe po této hodině.“ Nervózně jsem se zavrtěla, ale pokračovala jsem. „Mám staršího bratra – hraje na housle, na soutěžích vyhraje všechno, nač si ukáže a je to dobrý příjemce peněz do rodiny. Takže na mě zbyl jenom post černé ovce, co jenom překáží, nic neumí a navíc vypadá, jak vypadá,“ vypadlo ze mě.

„Takže jim chceš ukázat, že se mýlí?“ Vytřeštila jsem oči.

„V životě bych se sem nepřihlásila,“ odsekla jsem. „ Neber si to osobně, ale nesnáším hory, nesnáším Rakousko, z děcek mi běhá mráz po zádech a nemám ráda zvířata. Myslíš, že bych se dobrovolně přihlásila zrovna k vám, když splňujete všechno, od čeho bych nejraději utekla na míle daleko?“ vpálila jsem mu do obličeje. Pohled mi oplatil se zvláštním výrazem, který mě donutil přehrát si to v hlavě ještě jednou... Oni věděli, že to nesnáším, přece mě sem poslali, aby mě mohli potopit úplně. Dávalo to smysl, co řekl. Chce to ukázat sama sobě, že ještě nejsem ta cvičená opice, která tancuje jak si cvičitel píská. Měl pravdu. Je načase ukázat, že vlčice, jak mi dřív říkávali ti nejbližší, ještě neumřela. Že se stále dokáže rvát. Zvládnu to tady, ať se mě všichni snaží dostat na dno jak chtějí.

„Mimochodem,“ dodal po chvilce. „Ty jsi říkala, že nemáš ráda zvířata?“ bylo to konstatování, když konečně zastavil u nějakého domu, u něhož jsem viděla nejenom boxy s koňmi, ale také pastviny s kravami. Ve dvoře, kde jsme parkovali pobíhalo několik ovcí spolu se slepicemi a jinou drůbeží. Navíc se to tam hemžilo i kočkami. Měla jsem chuť utéct. Nechtěla jsem tady být. Můj obličej pomalu nabíral na rudé barvě.

„Phillippe Rainere!“ zasyčela jsem a bojovala s pokušením otočit se a odejít. Nedělalo mi to dobře, vůbec.



Komentáře

  1. Dostala jsem z toho chuť něco napsat i když já teďko nemám moc představu o pozitivních věcech :D A pesimisticky psát příběh no nevím :D Teď budu mít prázdniny tak kdo ví, co z toho bude! :) Mimochodem úžasné! :) Jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že jsem četla jen jednu předchozí kapitolu a pak tuhle, ale píšeš tak skvěle, že se poslušně vrátím a dočtu i "dvojku". Výborně, bavíš mě.
    Vivi

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015