Nemoc

Zdravím vás.

Tento týden byl poněkud krizový. Do školy jsem chodila s horečkami, v krku mě bolelo nesnesitelně a poslední dny se přidal i kašel a rýma. Ale na hory jsem jela s vědomím, že toto budu muset prostě přechodit ať je mi jak chce. Tak jsem tedy tiše trpěla. Když jsem ráno vylezla z baráku, jediné, nač jsem se těšila, bylo, až zase odpoledne přijedu, zalezu do tepla a spolykám milion prášků. Většinou jsem tak prospala celý volný čas. Do školy jsem neudělala vůbec nic a sama se velice divím jak to, že mi to všechno prošlo - anglický překlad se nejprve odsunul, potom jsem dostala za 1 (juhůů! první jednička za dlouhou dobu!) z maturitního TEPka jsem vyzkoušená nebyla a matematické příklady jsem relativně zvládala i bez předchozího napočítání. A slohovka, na kterou jsem se doma vyloženě vykašlala se stihla v seminářích ve škole.

Každopádně teď je pátek a já opravdu nevytáhnu paty z baráku až do neděle. A to ještě uvidím jestli ne do pondělí. Doufám, že v pondělí budu ve škole schopná alespoň něco málo vnímat :) Těšila jsem se na 3 dny doma celou dobu, ale zároveň mě to strašně mrzí, protože jsem kamarádům (kteří mě mimochodem zcela bez varování! přepadli na velikonoční pondělí!) že konečně přijdu do děkanátního spolča. Fakt jsem tam chtěla jít, ale nemá cenu abych tam všechny nakazila  a mě se to ještě zhoršilo. Co se dá dělat, doufá, že příště už snad. Je fakt, že to slibuju už přes půl roku a skutek utek. Cítím se fakt strašně blbě kvůli tomuto. * rozepsáno v pátek*

Jaro 2010 (březen + duben)

Strašně mě baví dělat koláže s kytkami a hezkým teplým počasím. Strašně mi chybí. Pamatuju si, jak jsem minulý rok (pouze o pár dnů později) jela do Luhačovic fotit ročníkovku. Měla jsem krátké černé šaty s balerínami a málem jsem se tam upekla. Původně jsem si chtěla projít kolonádu, pěkně se tam mrknout a odjet s tatínkem až večer, asi za 3 hodiny. Dopadlo to tak, že jsem po hodině volala mamce, ať mi zjistí autobus zpět, protože tam bylo opravdu příšerné vedro. Ach jo, ať se počasí konečně vzpamatuje! Prosím! Chci jít k maturitě hezky v šatech a lodičkách, ne v kalhotách a botách s kožíškem, ve kterých chodím doposud. Už opravdu nemůžu bundu a kozačky ani vidět. Ale sníh konečně slezl, že by to bylo už naposledy?
  
Jenom tak mimochodem, začala jsem si číst blogy českých au-pair a úplně jsem tomu propadla. Uvědomila jsem si, že bych strašně moc chtěla jet takto někam do zahraničí a starat se tam o děti. Proč zrovna já nemůžu umět nějaký jazyk pořádně. Musí to být opravdu super zkušenost. Zajímalo by mě,  jestli se někdy opravdu naučím nějaký jazyk natolik, abych jednou opravdu odjela mimo Česko. Ale kdo ví. Tady přikládám odkazy na slečny, jejichž blogy jsem si zatím zamilovala nejvíc.
  • Iveta v Seattle: Slečna, která se stará o dva malé klučiny. Na blogu popisuje nejenom rutinní život se svojí host rodinou, ale také všechny akce, které podniká. Mám ji asi nejraději a to hlavně proto, že má úplně skvělý vztah se svou rodinou. Taky bych si to někdy přála zažít.
  • Slečna z USA: Tady si nejsem jistá ani jak se slečna jmenuje a ani kde přesně bydlí. Tedy, bydlela. Svůj pobyt ukončila v prosinci minulého roku, takže její blog čtu zpětně. Nejvíce mě tam zaujalo, že se stará o malinko "problémové" děti. Klučina je totiž autista a ze zápisků jsem pochopila, že je to občas fuška. Poté má ještě dvě sestry. Jestli jsem dobře pochopila, byla dělat au-pair i v Anglii.
Chtěla bych vás poprosit, pokud víte o nějakém dalším, zajímavém blogu au-pair, který vás opravdu bavil, tak mi rozhodně dejte vědět. I když bych se měla věnovat matuře, tak toto je prostě menší závislost. :)


Komentáře

  1. Blogy aur-pair neznám, jen jsem četla asi dvě knížky a ty mě opravdu zaujaly.
    Co se týká autistů, jestli chceš vědět něco víc, zkus se podívat na tento blog:
    http://auticekjenicek.blogspot.cz/
    Je to blog, který píše máma dvou autistů a určitě stojí za podívání, co vlastně autismus je, a jak dovede zasáhnout do života. Ta slečna v USA se starala o chlapce nějaký čas a pak se mohla rozhodnout odejít. Tahle máma nemá volbu, nemůže se rozhodnout a nemůže utéct. Jediné, co by mohla zvolit, by bylo umístění synka do nějaké ústavní péče, a to nechce.
    Jestli jsi nemocná, to je zlé, nedivím se, že hodně spíš a odpočíváš. Je to jak řetězová reakce, jeden to chytá od druhého a letos opravdu v agresivní formě. Doufám, že už je ti líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, kdo je to autista a co všechno to obnáší :) A ta slečna to měla práci jako každou jinou, skončila jí smlouva, tak šla do jiné rodinky a nebo domů, možná jsem to napsala tak blbě že to vyznělo že "utekla".
      Za blog děkuji :) Už jsem na něm párkrát byla a něco si tam pročítala. Musí to taky být velice těžké. Ale na druhou stranu se mamince nedivím, já bych svoje dítě nikdy nedala do ústavu, ať už by to stálo cokoliv, nedokázala bych to.
      Je fakt, že s nemocemi se jakoby roztrhl pytel. Je pravda že u nás v rodině jsou nemocní 3/5 + prarodiče. Sice je mi líp, ale už mě to prostě nebaví.

      Vymazat
  2. Ale ne, to jsem se vyjádřila nepřesně, nemyslela jsem to jako že slečna utekla, ale že měla možnost volby, když jí vypršela smlouva, odešla jinam (nebo mohla odejít i dřív) a taky ji tím nechci nijak shazovat, určitě se o ně starala dobře a spíš je to obdivuhodné, protože sama nevím, jestli bych takovou péči zvládla. Jen jsem chtěla říct, že jsou mámy, které se z tohoto nevyvážou...a chtěla jsem jen dát odkaz na jeden z blogů, kde taková maminka o svých dětech píše, nejvíc práce jí dává ten nejmladší a blog má zčásti jako terapii a zčásti dokumentuje veškerou práci, kterou si dává, taky co se nedaří a kde naopak dělá pokroky. Vidím, že ses tam byla taky podívat.
    Venku už je hezčeji, tak snad i ty nemoci se postupně se zimou odpaří.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015