Bělostná čerň

Na šedý parapet monotónně bubnovalo několik desítek velkých kapek, které se z nebe snášely vysokou rychlostí. Prudkému větru nedalo mnoho práce profouknout okna staršího typu a blesky, které co chvíli ozářily temně černou oblohu, si vesele tančily po nebi. Tiše ležela na jednom z nemocničních pokojů a po tváři se jí linuly potůčky slz. Několik přístrojů za její hlavou rytmicky pípalo a snažilo se tak přehlušit dunivé burácení bouřky, které znělo z venku. Nedařilo se jim to. Jakoby ji Země trestala za to, co před několika hodinami provedla. Už několikrát se pokoušela schovat si hlavu alespoň pod nízký polštář, ale hadičky, které jí vedly do těla tuto možnost útěku zavrhly dřív, než se vůbec stihla posadit. Po každém neúspěchu sebou vztekle hodila zpět na matraci, až se pískot počítačů rozezněl v rychlejším tempu. Nevadilo jí to – konec konců, nedělala si iluze, že by to náhodou někdo zaslechl.

Zavřela oči a doufala, že tentokrát se jí povede utéct od všech těch stříbřítých záblesků, jež daly na krátkou sekundu černému nebi dokonale bělostnou barvu. Někteří tento jev obdivovali a celé hodiny vysedávaly u oken a ani za tu dobu se prudkých lijáků a ohlušujících ran nenabažili. Osmnáctiletá Anne by dala cokoliv, aby to peklo přestalo.

Po dalším dunivém úderu opět zavřela oči. To, co se před nimi objevilo ji vyděsilo možná ještě víc, než zuřící bouře. Znova byla tam, kde se to všechno stalo.


Annie,“ začal chlácholivě syn majitele jezdeckého klubu, který navštěvovala už několikátým rokem. Za tu dobu si tam zamilovala mnoho koní, ale jeden se jí zapsal do srdce jinak, než ten zbytek. S tím tmavým hnědákem si zažila těžké chvíle.

Dobře, tak to vysyp.“ Vždy, když použil toto oslovení, tak měl na srdci něco méně příjemného.
Nechceš se jít projet?“ Vzdorovitě vystrčila bradu a přimhouřila oči. Vyhýbá se tomu tématu jak jak čert kříži. Ať jde o cokoliv, chtěla to mát za sebou. Nikdy se neřídila heslem sladká nevědomost. Raději si všechno vyslechla, možná chvíli hysterčila a poté buď hledala řešení, nebo trpěla tiše a uzavřeně.

Nickolasi!“ zasyčela.

Mladý kluk, opírající se o vrata stáje, jen zvedl ruce na znamení ústup, vzal vodítko a rozešel se k pastvinám. Své kamarádce pouze pokynul, aby šla za ním. Neprotestovala a pomalým krokem ho následovala. „Víš, Ann, jde o Belladiena.“ dívka sebou na protest zatřásla. Rychle zkontrolovala jeho uzdečku, kterou měla v pravé ruce. Snad by ji zastavil, pokud by bylo něco s jejím klubovým koněm a nemohl jezdit. Nenechal by ji táhnou všechny postroje, nebo snad ano?

Dělej,“ zavrčela po krátkodobé odmlce.

Pokrčil rameny a opět spustil: „Je to dobrý kůň, udělala jsi s ním spousty práce. Táta říká, že je ho moc velká škoda do takovéto turistické stáje, jako je ta naše. Ani pořádně nemá šanci ukázat, co v něm je. Našel sportovní stáj, kde se bude mít líp.“

Ztuhla uprostřed kroku, její nerovnováha málem způsobila pád do jedné z obrovských kaluží, které tam zanechaly rozsáhlé letní deště. Jako na povel se jí vybavily jejich společné začátky. Kůň, který byl věčně od bláta a lidé se ho báli. I Anne častokrát vyprovodil ze svého boxu s doprovodem svých zubů. Nikdo se mu nevěnoval do té doby, než přišla ona. Zamilovala si jej na první pohled.

U majitele stále si hnědáka doslova vydupala. Nechtěl jí ho dát do péče. 'Je velmi nebezpečný,' říkával. Poté, co vyhrála slovní potyčku, následovalo mnoho kilometrů procházek v okolí malé horské vesničky Reichenau v korutanských Aplách, základní práce ze země a v neposlední řadě jen takové bezvýznamné blbnutí ve výběhu. Vztah, který si k sobě oba vypěstovali byl obdivuhodný.

Poté začaly tréninky. Perné chvíle i momenty plné radosti. Každý přelet nad překážkou považovala za úspěch. Ve finální fázi si s na něm Annie přijela pro čestné první místo několika menších okresních závodů. I sám Nickův otec, Bellův majitel, ji nejednou vysekl poklonu. Přiznal, že ona z jeho koně udělala úplně jinou osobnost.

A teď? Řekne, že tady je ho škoda. Samozřejmě, on si zasloužil předvést se. Ale zároveň věděla, že tady se má dobře; nechtěla ho pustit bez boje. Nato toho valacha moc milovala. „Toto nemyslíš vážně, že ne?“ vydala ze sebe přiškrceným hlasem.

Je mi líto. Snažil jsem se ho přesvědčit, ale našel chlápka, který mu dobře zaplatí. Je to nějaký spolužák, takže alespoň ví, že je o koně dobře postaráno.“

A co ty začátky? To ho odsuzoval, teď je najednou moc dobrý. Nemůže mi ho vzít!“ zařvala do zdi starého seníku, který se nacházel vedle velké pastviny. Sama se svého hlasu skoro lekla.

Tašku s čištěním a sedlo odhodila na suchou trávu vedle opotřebované budovy a uzdečku pověsila na háček. Rychlím tempem potom odběhla pro svého koně, kterého potom připravila jak nejrychleji uměla.

Ne,“ zastavila Nicka, když se rozjížděla na polní cestu, která vedla na rozlehlé louky, které se před zrakem většiny lidí ukrývaly za borovicovým lesem. „Dnes jedu sama,“ dodala příkře. Pouze pokýval hlavou a otočil svého koně směrem ke stáji, na druhou stranu od mizející Ann.

Dívce se do očí draly titěrné slzy a kůň, jakoby vycítil, že se děje něco neobvyklého, možná tušil, že dnes je to naposledy, co se uskutečňuje tato bezstarostná vyjížďka. Snažil se a dělal tak své jezdkyni neuvěřitelnou radost. Chvíli cupitaly pomalým krokem, po několika minutách stiskla své holeně a valach přešel nejprve do klusu, poté do ladného cvalu. Tuto kombinaci různě střídala. Občas si prošli kaluží vody, jindy svého svěřence nasměrovala mezi stromy a dívala se po houbách. Co na tom, že v tomto období by jenom těžko nějaké našla. A kdyby přeci, stejně by je nepoznala.

Bylo pozdní léto, pofukoval lehký vítr a na obloze se snášelo pouze pár zatoulaných obláčků. Jakmile vyjeli z lesa, zůstala hledět s otevřenou pusou. Jejich oblíbenou louku zalévalo příjemné oranžové světlo. Mráčky chytly červenou barvu a Annie v obličeji šimraly poslední paprsky zapadajícího slunce. Pousmála se a pohladila hnědáka po šíji. Takovou nádheru spolu snad ještě nezažili. Nebe se s každou minutou vybarvovalo ještě krásněji, než jaké bylo na začátku.

Nasměrovala Belladiena na otevřenou louku a lehce se jej dotkla patami. Lehce pohodil hlavou a poté z pomalého kroku přešel do klusu a později do cvalu.

Dívce tekly slzy štěstí a zároveň se spustily i ty smuteční. Tento okamžik si užívala jak jenom mohla, ale zároveň se jí nepovedlo odsunout myšlenku, že toto je možná úplně poslední jízda na hnědákovi anglického plnokrevníka s tak velkým srdcem. S koněm, kterého místo zběsilého úprku na dostihových drahách naučila elegantně létat. Jemné barvy studeného pozdně letního sluníčka.

Jedna vteřina byla ta nejkrásnější jejího života a ta druhá? Ta naopak tou nejhorší. Protiklady jako noc a den. Jako Jing a Jang. Jako černá a bílá. Nevěděla, jak se to stalo, ale najednou padala i se svalnatým tělem svého koně k zemi. Na několik vteřin možná zalitovala, že si nevzala dvoji jezdeckou helmu, ale na to přece neměla čas. Potřebovala strávit co nejvíc času se svým svěřencem, koněm, kterého se osud rozhodl jí vzít.

Dál si nepamatovala nic, pouze černo.

Černou oblohu ozářil další jasný blesk a dívka ležící na jednom z lůžek se opět zachvěla. Znovu se jí na tváři objevily slzy. Slova, která jí řekl Nickolas ji budou doprovázet až do konce života.

„Našli vás moc pozdě, následky budou trvalé,“ oznámila matka. „Je velmi nepravděpodobné, že ještě někdy budeš chodit.“

Co je mi po mně? Potřebovala jsem slyšet, že je v pořádku Bell, potom budu klidná i já. Bohužel kamarád mou naději navždy zadupal do země. „Je mi to líto, Annie. Bellovi jsme nemohli pomoct. Pravděpodobně šlápl do jámy a pádem si dost nešikovně zlomil nohu. Nešlo nic dělat.“

Zabila jsem ho. Svého učitele a nenahraditelného přítele. Udělala jsem něco, co si nikdy nepřestanu vyčítat.

Komentáře

  1. Tak to je smutný. Smutná povídka se smutným koncem a navíc hořkým poznáním pro tu dívku, že koníčkovi vlastně nedokázala pomoci a nakonec ještě přišel o život.
    Ale i takové věci se stávají. Vím, že tady jde o povídku, ale v životě nejsou moc šťastné konce.

    OdpovědětVymazat
  2. Páni. Neuvěřitelně mě to chytlo za srdce. Vážně skvělé. Smutné, ale i takový je život. Trochu na odlehčení - ty se těch korutanských Alp nevzdáš, co? :) :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to už docela staré, psala jsem to ještě na kone.blog do nějaké soutěže nebo co to bylo. Ani nevím proč, ze srdce nesnáším špatné a smutné povídky. Možná závan nostalgie :(
      Jinak ne nevzdám :D Ne, když mám teď čas, chtěla bych zase začít psát. A teď slibuju, že fakt bez Alp a hor :))

      Vymazat
  3. To je nádherně napsaná povídka, ale zároveň je moc smutná. Ten konec mě rozesmutnil. :(
    Ale musím říct, že máš opravdu talent na psaní.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015