První dny na koleji

Zdravím.

První den na koleji jsem přežila, dá se říct že jakž takž bez újmy. A velký podíl na tom má i tří hodinová návštěna KFC, ale to není zrovna něco, čím bych se ptřebvala chlubit. Už jenom vstávání ve tři ráno bylo samo o sobě na pytel. Dálnice byla ucpaná od začátku do konce a o Praze ani nemluvím. To bylo poprvé, co jsem dobrovolně metro vystřídala za autobus už na Roztylech a to tu stanici opravdu nemám ráda. Ostatně jako celé metro. Co mě ale překvapilo, že jsem ve škole nechytla fakt žádné fronty. Ani na index, ani na kolej a normálně ani na ISIC. Jupíí! Je pravda, že toho jsem se asi nejvíc bála. Dalším překvapením (i když trochu tušeným) bylo to, že jsme na pokoji opravdu jenom dvě. Navíc se slečnou, která na první pohled působí strašně mile a příjemně!  

Jenomže po prvním rozkoukání euforie okamžitě přešla. Ono zjištění, že na třech kolejích je dohromady pouze pár záchodů, a k mému obrovskému štěstí jsou na úplně jiných patrech než já bydlím, taky není zrovna dvakrát příjemné. Spíš teda vůbec, nu. Navíc jsou společné kluci, holky, což je snad ještě horší. A to samé sprchy. Na ostatních se pracuje (což taky není zrovna úplně potichu, že ano...) a údajně by měli být hotovy do příštího týdne (ne že by to tak vypadalo), kdy je vlastně oficiální začátek semestru. Tak jsem tedy zvědavá.

Co se týče pokoje, je to taková nudle s cca 30 let starým nábytkem. Údajně ho vyměňovali, když tady studoval můj táta. Od té doby na to zjevně nesáhli. Postele jsou takové lehce rozvrzané, ale tak snad vydrží. Prostě sloužit to bude dobře, ale žádný malebný pokojíček to určitě není. Bílé zdi a žlutý spodek natřený omyvatelnou barvou už teď nesnáším. A to se opravdu moc snažím nemyslet na to, kolik lidí tu bydlelo přede mnou.  

Docela se mi ulevilo, když jsem vypadla do města. Na přeplněné autobusy jsem už docela zvyklá od nás, takže to je jediná věc, která mi není cizí. Vyjela jsem si do Prahy s tím, že se projdu. Nakonec jediné, co jsem stihla bylo běhat po vlakovém nádraží zprava doleva. A to jsem chtěla pouze potvrdit průkazku na autobus. U jedné přepážky mi řekli, že mám jít ke druhé; u druhé že mám jít do prosklené kanceláře nalevo; odtud mě poslali zase někam úplně do háje; v háji mi řekli, že jsem našla sice na dobré cestě, ale moje kancelář se nachází přesně na druhé půlce. Sama jsem se dost divila, že nakonec tu oranžovou obludu mám a domů fakt pojedu za levno (no, levno... asi o padesátikorunu, ale i to se počítá).

Pak pádit zpět na Suchdol, na koleji trochu vydechnout, popadnout noťas, přeskládat doklady (hlavně jízdenky!) a tradá zpět, tentokrát na Václavák (jak já to místo nesnáším...) za Nikolkou (mojí spolupachatelkou co se tohoto blogu týče, jenomže se obluda smazala z menu, ale slíbila mi, že článek fakt jednou napíše! A jelikož jsem teď v Praze, bude mnohem jednodušší ji k tomu dokopat.) Navštívit Rossmana (kde jsem mimochodem odolala a nic si nekoupila, i když se dá říct že jsem to potřebovala!) a vzhledem k tomu, že jsme obě hnilé jak vši byly fakt unavené, tak jsme to zakempily v Dejvickém KFC. Seděly jsme, vykládaly jsme a zapisovaly moje předměty do rozvrhu, což se mi teda taky vůbec nepovedlo. Nebo, povedlo co se času týče (opravdu mám pondělí, pátek a dokonce i kus úterka volný!) a nepovedlo, co se učitelky týče. Ale tak není se co divit, měla jsem si zajistit kvalitní internet, dobře mi tak. Každopádně čas strávený s ní byl prostě skvělý! A víte, na co jsme přišly? Že 17. října to bude přesně rok, co jsme se poprvé viděly „naživo“. Ona je jedna z lidí, kterou mi dal internetový/blogový svět a za kterou jsem opravdu strašně moc ráda.  

A mimochodem, mám tady ještě takové docela vtipné povídání o tom, jak je Rory neschopná. Minule, když jsem jela do Prahy, zapomněla jsem si dát řasenku. Úplně jsem to vypustila a když jsem se ocitla před zrcadlem, ještě jsem přemýšlela jestli je možné, aby jenom tak zmizela. Teď jsem pro jistotu vypustila úplně celou kosmetickou taštičku. A vůbec mě to netrápilo, až do Prahy. A moje pleť vycítila příležitost něco provést a tak mám pocit, že jsem se během dneška osypala opravdu snad nejvíc za celé léto. Holt půjdu na imatrikulaci s červenou bradou. Co se dá dělat. Jsem docela zvědavá, bez čeho odjedu příští týden!

A tady jenom pro pobavení, jak jsem se tvářila když jsem zjistila, že povlečení mi neustále smrdí. A ke zlepšení nálady stačilo objevit pouze sladký poklad v batohu! :D (To je tak, když Rory po měsíci zjistí jak že se ovládá webka!)


PS. mají tu neuvěřitelně nepohodlné židle! Jsem tu hodinu a už fakt nevím jak se naštelovat... Asi si pořídím podložku a notebook navyknu na postel, protože s takovouto budou příští články dvouodstavcové.


A taky bohužel nevím jak to bude s fotkami. Můj fotící miláček se pravděpodobně rozhodl odebrat se do věčných lovišť... Už jsem v Praze našla opravnu, tak příští týden uvidíme...

Komentáře

  1. Tohle mi strašně připomnělo moje začátky v Praze a můžu říct, že ti úplně závidim. Hrozně ráda bych to vrátila...těš se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad to bude fajn :) A jo, těším se, ale zároveň mám strach... Holt holka z dědiny :D

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015