Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2014

Úsměv

Obrázek
Kdybych psala před pár hodinami, byl by celý tento text pravděpodobně taková ta přeslazená kaše o tom, jak jsem nadšená, že jsem znova v Praze a ve škole (což o to, to jsem, ale představte si to, věřili byste mi?) Není to ale tak dávno, co se stala ‚věc‘, díky které se mi krev začala vařit docela bez problému. To, že dochvilnost není zrovna moje druhé jméno, tak to ví 98% známých. A tak se stalo, že mi poprvé v životě ujel autobus. Dost důležitý autobus. Nejvtipnější na tom ale je, že tentokrát to nebyla moje chyba. Z kolejí jsem vyšla s dostatečným předstihem, mnohem dřív, než chodívám normálně. Jenomže na zastávce bylo už poněkud větší množství lidí. Po chvilce jsem pochopila proč. 5, 10, 15, 20 minut… a autobus nikde. Nahoru, do Suchdola, jezdily jedna radost, ale dolů ani jedena ze dvou linek. Když teda autobus už přijel (a fakt skoro po půl hodině), tak první tři byly tak narvané, že se do nich nikdo neměl šanci vejít. Natož tak s obrovitým batohem na zádech. Takže jsem se vlezla…

Malé velké radosti no.14

Obrázek
Abych pravdu řekla, docela jsem váhala, jestli radosti po dlouhé době zveřejnit nebo ne. Což o to, mám volno, takže radostí je víc než kdykoliv jindy. Ale je tu malé ale... Strašně mě potěšilo, že si nějaká slečna i po roce přečetla první dvě kapitoly povídky, které jsem tu kdysi zveřejnila a zanechala mi moc milý komentář, že by si moc ráda přečetla i další. Měla jsem jich napsaných cca 10, tak jsem se rozhodla, že je poopravím a začnu publikovat. Jenomže ve složkách jsem kapitoly prostě nemohla najít. Pamatovala jsem si, že jsem je zveřejňovala i na jistém koňském blogu, kde jsem docela dlouho dobu adminovala. Těšila jsem se, že si povídku opět přečtu a vrátím se trochu do děje a snad mě chytne znovu i to zapálení do psaní. Jenomže ať jsem hledala, jak jsem hledala, ona povídka tam prostě nebyla. Slečna, co je adminkou teď ji prostě smazala. Stejně jako spoustu dalších mých článků. I když nebyla kompletní, četlo ji spousta lidí a milé komentáře, co mi tam tehdy zanechaly, mě dokáza…

Jdeme táborovat!

Obrázek
Blog, neblog. Mám pocit, že když mám konečně chuť přispívat, tak jde čas těžce proti mně. Někteří možná vědí, že minulé roky jsem se pravidelně zúčastňovala vesnického tábora jako vedoucí. Pokračuju v tom i letos. A vzhledem k tomu, že jsem ještě donedávna měla zkouškové období, tak letos věci dodělávám vyloženě last minute. Nejhorší je, že u toho sedím už pěknou dobu a pořád mám pocit, že nemám vůbec nic. Minimálně do soboty do večera musím všechno stihnout, abych to v neděli mohla na poslední schůzce odevzdat. Snažím se zorientovat v programu jednotlivých dnů, pomalu tvořím všechno, co mám zapsané a snažím si vzpomenout na to, co jsem si nezapsala. Navíc zjišťuju, že zatím nemám ani lékařské potvrzení, ani výpis z trestního rejstříku. A stihněte to za dva dny, když máte ještě pomáhat na poli. Těším se tam, strašně moc. Ale ten čas do pondělí bych velmi ráda přeskočila.
Ale tábor samotný mám už moc ráda. Ten, na který jedu, je pouze příměstský, což mě občas docela mrzí. Strašně ráda…

Změny?

Obrázek
Docela jsem přemýšlela nad tím, co s blogem vůbec bude dál. Nebudeme si kecat, že jsem na něj za poslední půlrok čas neměla. Spíš se mi ukázkově dařilo jej ignorovat. Občas jsem si vzpomněla, napsala pár řádek, které jsem následně uložila do rozepsaných a už jsem se o to dál nezajímala. To, že mě to zpětně docela mrzí je už věc druhá a čistě můj problém. Ale vzhledem k tomu, že prázdniny letos nemám pracovní, tak si myslím, že by bylo docela fajn i něco dělat. Myslím tím něco smysluplného, což blog, podle mě, docela i splňuje. Hlavně proto, že se moc ráda vracím ke svým starým článkům a znova si je pročítám.

Navíc, blog je podle mě ideální příležitost, jak sdělit ostatním moje myšlenky. Ukázat, co je podle mě problém, z jakého úhlu pohledu se na věc dívám já a co si o ní myslím. Neříkám, že to tu bude číst nějaké kvantum lidí. Ono někdy dost stačí, když si to přečtou dva, tři. Navíc velice ráda čtu komentáře a zjišťuju tak, jaký je váš názor. Občas mi taky pomáhá dotvořit ten můj.

Zm…

Prostě titulek. Nazdar.

Obrázek
Vzhledem k tomu, že bych byla opravdu nerada, kdyby se začalo tradovat pokud si na mě ještě někdo pamatuje, že jsem se se odebrala do věčných lovišť, tak by bylo dobré sem alespoň občas něco napsat. Navíc proč zahazovat příležitost, kdy mám výjimečně co psát alespoň nějaké fotky.  Od posledního článku se totiž udála zase pěkná várka věcí s tím, že opravdu nevím, která je lepší. A vzhledem k tomu, že ten článek bych dnes opravdu ráda zveřejnila (všimněte si, opravdu dnes, ne až za měsíc!), tak to vezmeme zkrátka.  Úspěšně jsem zvládla všechny zkoušky i když dodnes nechápu jak.Ze začátku semestru jsem se ještě víceméně nevzpamatovala. To bych ale asi říkat neměla, že?Zažila snad ten nejkrásnější týden v Alpách a po pěti letech jsem si na sjezdovce zase pěkně namlátila.Začínám pomalinku polehounku chápat ten hnus programování, muhehe!Za měsíc končí semestr (horší zpráva), ale i za měsíc jedu s kamarádkami do Paříže! (lepší zpráva!)Stalo se ze mě úplné prase - nejenom že si z postele dělá…

Malé velké radosti no.13

Obrázek
Mám pocit, že co jsem se znovu rozhodla pro radosti tak si dávají velice záležet na tom, abych je musela hledat. Ano, zapisovala jsem poctivě, od té doby co jsem zveřejnila poslední článek. Jenomže půlka napsaných radostí, jakýchsi přání se vůbec nesplnila. Před týdnem mi zbývaly tři zkoušky, teď už mi měla zbýt jenom jedna. Kulové, mám na krku pořád všechny tři. Jednu jsem podělala, druhou jsem pro jistotu odsunula. Pomalu mám pocit, že to nemám šanci zvládnout ani na pitomé hnojárně tady. Motivaci to zvládnout mám, jenomže asi nebude tak velká jak jsem si myslela. Navíc jsem si za splnění zkoušek slíbila už tolik věcí až to není pěkné, ale začínám si uvědomovat, že se bez nich přece dá žít... Takže zase nic. Pomalu začínám propadat beznaději a nedovedu si představit, jak to někdo, kdo se prostě učit neumí (rozumějte, i maturitu jsem dala po haluzi, téměř bez učení) a neví, jak se k tomu dokopat. Zajímalo by mě, kdy bude další článek... A moc bych si přála v něm mít na prvním místě …

Malé velké radosti no.12

Obrázek
Poslední  radosti byly, když jsem poprvé odjížděla z kolejí. Byl to vlastně i poslední pořádný článek. Neříkám, že mě nemrzí, že už nepíšu ostatní články, ale toho, že nevznikají radosti je mi dvojnásobně líto. Nejenom, že jsem malé radůstky přestala psát, ale přestala jsem je také vnímat a také proto bych je velice ráda obnovila. Možná ne každý týden, ale určitě snad víckrát jak jednou za čtvrt roku. Pak to totiž úplně ztrácí svou podstatu. Jediná změna je, že fotky budou prachobyčejné, jak vylezly z foťáku, bez žádných srandiček a textů. Tyto radosti nebudou až tak malé, bude to to, nač jsem si za poslední měsíce vzpomněla.  Školní spolčo je hodně podobné tomu našemu bývalému - skvělé, díky tomu se už těším na semestrTéměř všechny zápočty a i dvě zkoušky hotovy - jupíí, minimálně ještě 3 měsíce budu chodit na výškuNěkdy začátkem prosince tu (na Moravě, doma) napadl první sníh, tak snad ne posledníSkvělé vánoční svátky strávené v rodinné pohoděI když jsem to věděla už dřív, ale to že…

PF 2014

Obrázek
Do nového roku Ti přeji hodně krásných okamžiků, kdy po Tvé tváři přeběhne úsměv, oči se Ti rozzáří štěstím a srdce zahřeje, kdy se Tvá mysl roztančí radostí a duše naplní blahem. Přeji Ti spoustu snů, které jsou jako nekonečná touha a když se splní - je to ta nejkrásnější odměna. Přeji Ti mnoho takových okamžiků, kdy cítíš štěstí a mé srdečné přání Tě provází po celý rok.