Úsměv


Kdybych psala před pár hodinami, byl by celý tento text pravděpodobně taková ta přeslazená kaše o tom, jak jsem nadšená, že jsem znova v Praze a ve škole (což o to, to jsem, ale představte si to, věřili byste mi?) Není to ale tak dávno, co se stala ‚věc‘, díky které se mi krev začala vařit docela bez problému. To, že dochvilnost není zrovna moje druhé jméno, tak to ví 98% známých. A tak se stalo, že mi poprvé v životě ujel autobus. Dost důležitý autobus. Nejvtipnější na tom ale je, že tentokrát to nebyla moje chyba. Z kolejí jsem vyšla s dostatečným předstihem, mnohem dřív, než chodívám normálně. Jenomže na zastávce bylo už poněkud větší množství lidí. Po chvilce jsem pochopila proč. 5, 10, 15, 20 minut… a autobus nikde. Nahoru, do Suchdola, jezdily jedna radost, ale dolů ani jedena ze dvou linek. Když teda autobus už přijel (a fakt skoro po půl hodině), tak první tři byly tak narvané, že se do nich nikdo neměl šanci vejít. Natož tak s obrovitým batohem na zádech. Takže jsem se vlezla až asi do 3. autobusu, který jezdí delší trasu a díky tomu nepřímo staví na zastávce školy -> míň lidí. To jsem byla ještě v klidu, pořád jsem docela stíhala. Když jsme se ale na dalších 15 minut zasekly dole v Dejvicích před kulaťákem, tak už bylo kapku těžší zachovat si pozitivní náladu z toho, že za pár hodin budu doma. Ale pořád jsem se metrem za těch 15 minut měla na Florenc dostat. Korunku tomu nasadilo až jeden vysazený vlak. Měla jsem radost, když jsem chvíli před pátou vlítla do vagonu jak velká voda s tím, že mám vyhráno, autobus na Moravu bude stihnut. Prdlajs. Není nic lepšího než chytit soupravu s prodlouženým intervalem – deset minut ve špičce. Všude plno lidí, zavřít dveře vagonu na první dva pokusy nemožné, zavření nejkratšího přestupu na Můstku... Parádička. I když bylo už jasné, že autobus mi frnkne před nosem, pořád jsem strašně moc doufala. A ono houby. Proč někdy nemůže být zpoždění k mému prospěchu? Na nástupiště jsem došla asi tři minuty po odjezdu.

Zoufale jsem volala domů, ať mi něco najdou, že v Praze nezůstanu už ani hodinu (už teda značně nasraná). Výsledky nebyly moc uspokojivé – buď předražený slovák do Hradiště (30 km od domu) nebo noční vlak do Otrokovic (40 km od domu) a vyberte si. Takže jsem se potupně odebrala na tramvaj, jakožto jediné vozítko, kterému se ještě nepovedlo mě vytočit. Z Florence jezdí dvě – 3 a 8. Čísla relativně podobné, obě soupravy dlouhé. Asi je už zbytečné říkat, že jsem místo do 8 vlezla do trojky. A že mi to došlo až po docela dlouhé době. Vystoupila jsem kousek od Václaváku s tím, že s tramvají (a že tentokrát už to mou chybou bylo, mi bylo úplně jedno) taky končím a jdu zase do přecpaného metra.

Náladu mi trochu zvedlo až mé oblíbené knihkupectví na Jindřišské, minimálně proto, že jsem věděla, kde jsem. Na dveřích cedule, že se bude za chvíli zavírat a jedna spásná blesková myšlenka. Proč si za tu křivdu spáchanou DPP a hulváty řidiči (říkejte si co chcete, když jde do ‚tuhého‘, tak se jak hovada chová ¾ z nich) aspoň něco nekoupit. Věděla jsem co, peníze byly, tak ať z toho taky něco mám. A už se pomalu dostáváme k jádru pudla. V prodejně měli otevřeno od rána, nějakých osm, možná deset hodin. Ne, že by automaticky musely být prodavačky protivné a nepříjemné, ale bývá to tak, bohužel. Tato starší paní, která byla u pokladny, překypovala energií. Co mě ale upoutalo nejvíc, byl její úsměv, který jí z tváře snad nezmizel. Ochotně mi pomohla najít knížku a poradit mi. A pořád se usmívala. Uvědomila jsem si, že to bylo jediné, co jsem potřebovala a co mi v tu chvíli mohlo pomoct. I když jsem se pořád cítila strašně ublíženě, už prostě jsem se prostě nemohla mračit a metat blesky všude kolem.

Stalo se vám někdy něco podobného? Pomohl vám vlastně obyčejný úsměv? Proč se lidé tak málo smějí. Většina řekne: mám starosti, nemám na úsměv čas, nemám důvod… Blbost. Kdo chce, vždycky si najde nějaký paprsek světla. A tak bych vás chtěla poprosit, smějte se! Úsměv nestojí vůbec nic, ale dává mnoho. Třeba také jednou někomu pomůžete stejně, jako ta paní v obchodě dneska mě! 

A pardon, ale z toho jsem se vypsat prostě musela!

Komentáře

  1. Tos měla pořádně smolný den! Jako by všechno směřovalo k tomu, abys nemohla odjet. Cestovat nacpanými tramvajemi a metrem je nepříjemné samo o sobě, natož s narvaným báglem.
    Naštěstí konec dobrý, všechno dobré. Stačí jedna příjemná osůbka, jeden úsměv a splnit si přání.
    Aspoň sis koupila prima knížku.
    Nebo ne?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za okomentování příspěvku. Doufám, že se vám blog líbí a co nejdřív se sem vrátíte :)

Populární příspěvky z tohoto blogu

První dny na koleji

Český ráj 2015

Praha, červenec 2015